Prezident nasadil ostré tempo, v referendu si nechal odsouhlasit svou vedoucí úlohu, změnu vlajky a znaku po vzoru Ruska, podobný způsob hospodaření jako Rusku a další proruské změny. Prezident soustředil moc do rukou svých spolupracovníků a v roce 1996 navrhl svým občanům novou ústavu, která mu zajišťovala prakticky neomezenou moc. Odborníci se domnívají, že výsledky referenda byly zmanipulované a falešné. Obsadil svými lidmi všechny mocenské orgány, parlament, soudy, vytvořil také milice. Vládě se nepodařilo již zvrátit toto počínání, a tak v roce 1996, se nad Běloruskem opět zatáhly mraky. Lukašenko navrátil moc všem silovým útvarům, které o ní v roce 1990 přišly, dokonce obnovil i KGB. Jelikož byli Bělorusové na bezpráví zvyklý a ústavní soud byl v moci Lukašenka jediná síla, která mohla nového diktátora zastavit byla Moskva, ale ta ho naopak podpořila. Jakmile měl Lukašenko moc jistou, začal se vypořádávat se svými odpůrci. Veškeré proti prezidentské nálady byli trestány. S blížícím se koncem funkčního období Lukašenka vzrůstalo politické napětí opozice. Stále více lidí volalo po obnovení ústavy z roku 1994. Změna však nepřicházela, mocenské machinace před volbami zapříčinily, že většina kandidátů byla donucena odstoupit nebo záhadně zmizely. Všechny kroky které byly podnikány pro rozšíření běloruštiny byly obráceny doslova o 180° rušení škol a novin návrat k administrativně – direktivnímu hospodářství uvrhl zemi zpět do krize. Inflace dosahovala 350%, rubl se stal velice nestálou měnou- to bylo zapříčiněno zejména situací v Rusku. Evropské snahy o pomoc Bělorusku Lukašenko nepřijímal a výlučně se orientoval na Rusko po úporných snahách konečně podepsal 26. ledna 2000 svazovou smlouvu s Ruskem. V příštím roce byl opět zvolen Lukašenko běloruským prezidentem. Teď již znovuzvolený prezident nic nepředstíral a otevřeně nastolil diktaturu. Z manipulované referendum zajistilo Lukašenkovi možnost účastnit se voleb po třetí a to v roce 2006. Celý tento čas věnoval co možná největšímu upevnění jeho pozice. Vytvořil státní ideologii, která se stala povinným předmětem ve školách (nic takového nebylo ani v SSSR). Ovládal media i mocenské orgány stále více omezoval svobodu slova a tisku. V Bělorusku fakticky funguje to co fungovalo za dob SSSR, ale jinak se to nazývá. Když v okolních státech začali propukat revoluce státní moc ještě více přitvrdila. Absolutní dohled nad jakýmkoli jednáním občanů. Blokace jiných medií než běloruských, omezení internetu a další nedemokratické změny nenechávali v klidu opozici. Snažila se pomocí protestů a jiných protivládních akcí vyburcovat širokou veřejnost ke svržení Lukašenkovi diktatury, ale otupělá a lhostejná společnost byla nejednotná a smířená. A tak se ani v roce 2006 nepodařilo Alexandera Lukašenka zbavit moci. Evropa Lukašenkův režim odsoudila a nyní mu není umožněn přístup do zemí EU. Další nedemokratický vývoj země pokračuje až do dnešních dnů. Závislost občanů na státu je stejná jako za dob SSSR. Za současný stav Běloruska nemůže pouze diktátor Lukašenko, ale také běloruský lid, který doplatil na svou tragickou minulost a nemá téměř žádné národní uvědomění. Lukašenko po slibném začátku vrhl zemi zpět do její děsivé minulosti, ale nic netrvá věčně a i obyčejní Bělorusové pomalu volají po evropském způsobu života pomalu, ale jistě si nová éra razí cestu skrz Lukašenkovi ostnaté dráty.