Sovětský svaz se rozpadl, ale v Bělorusku se u moci stále drží ti samí lidé, kteří tam byli před rokem 1990. Požadavky BNF jsou ignorovány. Nejvýše postavení „komunisté“ v rámci privatizace rozkrádali státní majetek. V zemi sice bylo zavedeno soukromé vlastnictví a majetek, ale díky zkostnatělým názorům prosovětské vlády reformy stále pokulhávali za Ruskem. Rychlá privatizace měla za následek raketový nárůst inflace 400%, mzdy se rychle snižovaly, chybělo zboží, všechny úspory obyvatel byly ztraceny. Zavedly se lístky na potraviny a ve městech se začali objevovat žebráci. Situace v Bělorusku byla nejhorší za posledních třicet let. Na jaře roku 1992 vypukly stávky, které byly přerušeny pouze ústupky vlády. Prosovětské kruhy věřily, že když obsadí dosud neexistující úřad prezidenta svým člověkem neztratí moc a situace se uklidní. 1. března 1994 se nejvyšší sovět usnesl na zavedení funkce prezidenta republiky a 30. března byla vytvořena nová ústava. 23. červen byl den prezidentských voleb nejvíce preferenčních hlasů získal Alexander Lukašenko v prvním kole byl jasným favoritem a v kole druhém získal 80% hlasů a stal se novým 1. běloruským prezidentem. Umělci zažívali euforii vracela se svoboda tvorby, náboženští předáci dostali zpět své chrámy a povolení stavět nové. Obroda běloruského školství byla také v plném proudu nové gymnázia, lycea a nestátní univerzity rostly jako houby po dešti. Začaly se organizovat mezinárodní soutěže a festivaly. Vypadalo to, že doba temna v běloruských dějinách definitivně skončila.