Mezi lety 1921 až 1923 přijala emigrační vláda BNR pod vedením Vacłava Łastouského rozhodnutí o obnovení BNR. Hledali podporu zejména u Litvy, protože většina litevských státních činitelů sympatizovala s Litevsko-Běloruským státem a byla ochotná odevzdat Bělorusku země obsazené Polskem. Nejvyšší rada BNR byla přejmenována na Běloruský národní výbor. BNR se měla obnovit prostřednictvím ozbrojené vzpoury a tak se zaměřili na kulturně-osvětovou činnost. Polsko obsadilo v Litvě území, které měli Bělorusové pod kontrolou, a když pak v roce 1923 státy dohody uznali hranice Polska v plném rozsahu, tak Polská armáda veškeré pokusy o sjednocení BNR tvrdě perzekuovala. Později všechny revoluční a reakční spolky zanikly. Emigrantská vláda byla donucena přesídlit nejprve do Berlína následně do Prahy, ale již bez Vacłava Łastouského ten byl donucen odstoupit na jeho místo přišel Alaksandr Cvikievič. Poláci se snažili situaci v nově získaných oblastech posílit svůj vliv pomocí přistěhovalců ze středu Polska. Ti dostávali od vlády zbraně a půdu. Před volbami do polského sejmu. Aby měli Bělorusové ve volbách šanci, vytvořili demokratický blok složený z Židů, Němců, Bělorusů a Ukrajinců. Do parlamentu se tento blok skutečně dostal, avšak nedočkal se od vlády Polska žádných ústupků. I když bylo Západní Bělorusko pod vlivem Polska, tak situace občanů byla celkem dobrá, otevíraly se školy, gymnázia a university. Procento běloruských dětí, chodících do školy, se zvětšovalo. Ale tento relativní klid neměl trvat dlouho. V letech 1924-1927 se národněosvobozenecké hnutí v Polsku sloučilo s komunistickým. Represe nabraly na obrátkách a polonizace oproti dřívějším časům zesílila. Polská veřejnost nikdy neuznala Běloruské země jako místo kde žije nějaký národ, pro ní to byli všechno Poláci. Polská moc počítala všechny obyvatele Polska jako katolíky, tedy i Bělorusy. Proto v rámci polonizace byli zavírány pravoslavné chrámy, školy a veškeré vyšší vzdělání bylo Bělorusům znemožněno. Museli jezdit do Čech nebo do BSSR. Poláci byli tvrdí páni. Zároveň ale jednali tak, aby nedošlo k povstání. Po reformách v letech 1924-1925 byly postupně školy otevřeny. Sice ne pouze běloruské, ale dvojjazyčné a v polské státní správě byla požadována znalost běloruského jazyka. Eseři trpěli tím, že se na nich represe podepsaly nejvíce, možná že to byl jediný důvod proč se eseři spojili s KSZB (komunistická strana západního Běloruska) oficiálně se považovala KSZB za pobočku polských komunistů. Vedení však bylo dosazováno v Minsku. KSZB dostala impuls od Sovětů, aby připravila v západním Bělorusku živnou půdu pro povstání a následné spojení s BSSR. Partyzánské oddíly z Východu však narazily na polské generály s velmi širokými pravomocemi, a tak se žádný převrat nekonal, ani Bělorusové ze Západu neměli chuť povstat a spojit se s BSSR. Názor vlády a emigrace však byl jiný, díky vynikající agitaci BSSR se dříve či později vrátili jak emigranti, tak někteří členové exilové vlády BNR (ti kteří politiku BSSR neschvalovali, zůstali v Praze a dnes sídlí vláda BSSR v USA a stále si zachovává své symbolické pravomoci) a veškerá moc se centralizovala v Minsku. Komunisté z BSSR zahájili své akce na sjednocení pod srpem a kladivem. Sověti se sbližovali s blokem běloruských poslanců v sejmu. Na konec dosáhli svého, blok se rozpadl a téměř všichni přešli do nové strany BSRH (běloruská dělnicko-rolnická hromada) stala se prakticky legální součástí KSZB. Hlavní program byl jasný: sjednotit všechny země Běloruska pod hlavičkou SSSR a od bolševiků chtěli jen jediné, že se sjednocená BSSR může seberealizovat a být samostatným státem. Komunisté začali pronikat do všech klíčových organizací západního Běloruska. Protesty se stupňovali spolu s agitací komunistů. Bělorusové požadovali otevření všech základních škol na území západního Běloruska. Vláda jich však otevřela pouze zlomek a jen malá část byli skutečně ryze běloruské školy. BSRH měla již přes sto tisíc členů. V lednu 1927 rozehnala polská moc zasedání BSRH což bylo protiústavní, ale schválené sejmem BSRH byla rozpuštěna a zakázána. Nad komunisty se stahovaly mraky. Poláci však šli ještě dál, chystali se rozvrátit národněosvobozenecké hnutí. To se jim nepovedlo, ale dekomunizace probíhala úspěšně od roku 1928 do 1934. Politický život se rozdělil na tři hlavní proudy propolský, proruský a stoupence nezávislosti. Kromě proruského proudu ostatní cítili silné antipatie ke všemu sovětskému. Zatímco proruská scéna si podporu u obyvatel nedobyla. Ostatní byli úspěšnější, vláda ve Vilně začala komunikovat s polskou vládou a společně vytvářeli běloruskou osvětu. Že by zase mohlo být lépe, ale historie se opakuje, takže ani tato vzestupná tendence běloruské kultury nevydržela dlouho, jen pár let po startu této éry se Polsko silně radikalizovalo a to co se nepovedlo před rokem 1928, bylo dokončeno nyní. Represe stále pokračovaly, nová ústava byla k nepolákům značně krutá a tvrdá. Perzekuce nebrali konce, byly zrušeny všechny instituce běloruského obrození a kostely zbourány či zavřeny. Běloruské školy přestaly existovat. V Kartuz-Biaroze byl dokonce zřízen koncentrační tábor. Poláci uvěznili téměř deset tisíc politických vězňů. Říkat o sobě, že jste Bělorus, se rovnalo vězení. A tak se tento národ mezi sebou nazýval „zdejší“. Bělorusové hledali východiska kde se dalo, dokonce založili i národně sociální stranu a hledali oporu i v hitlerovském Německu. Nic méně polská vláda třímala své otěže pevně a ani běloruský lid nebyl nacismu příliš nakloněn. SSSR si pozval předáky nacionální strany a popravil je. Už tak destabilizované politice Běloruska to na klidu nepřidalo. Poláci drancovali běloruské přírodní bohatství, drtivá většina obyvatel pracovala v zemědělství. Malé procento „velkostatkářů“ mělo tak málo půdy, že nedokázali uživit ani sami sebe. Málo početná inteligence byla přeorientována na námezdní síly. Nezaměstnanost byla denním chlebem Bělorusů. Mezi lety 1925-1938 ze západního Běloruska emigrovalo takřka osmdesát tisíc lidí. Bělorusové v sejmu se bouřili a protestovali proti koloniálnímu zacházení s jejich zemí. Mezitím v BSSR Stalin experimentoval s jeho obyvateli těmi nejkrutějšími metodami. BSSR byla jakási laboratoř Moskvy, kde se testovali nejšílenější plány bolševiků jak v oblasti ekonomické tak v sociální.