Celý rok trvala konference v Paříži, jejím cílem bylo dojednat podmínky míru s Německem i jeho spojenci. Rozbít velké Rusko a vytvořit na jeho území společenství nezávislých států. Závěry však byly zcela jiné, Bolševické Rusko se obnovilo spolu s velkým Polskem a válka o Ukrajinu a Bělorusko byla nevyhnutelná. První střet byl zaznamenán 14. února 1919. Rusové nedokázali vzdorovat dobře vyzbrojené polské armádě. Dalším trumfem pro Polsko byla nepříliš jistá pozice Sovětů v Lit-Belu. Poláci byli vítáni jako osvoboditelé, avšak ne všemi. 8. srpna 1919 byl obsazen Minsk. V březnu 1920 se fronta dala do pohybu a s podporou Ukrajinců dosáhla Dněpru. Od jihu postupovali Děnikinovy jednotky a Moskva byla v ohrožení. Když polská armáda obsadila Kyjev, Lenin zpanikařil. Výměnou za příměří nabídl Polákům celé území Lit-Belu a tím tento státní útvar zanikl. Lit-Bel byl zrušen, avšak obnovení BNR Bělorusové očekávali marně. Tak se Bělorusko znova stalo okupovaným územím, teď pro změnu Polskem, z dřívějších osvoboditelů se doslova přes noc stali tyrani. Počínali si stejně bezohledně jako bolševici. Šlechtici, kterým polská správa přidělila statky zabavené bolševiky, se mstili rolníkům. Potraviny byly pouze pro členy polských družstev a pro ty, co přijali za svou polskou národnost. Poláci neuznali jinou národnost než polskou. Toto bezohledné drancování nově získaného území byla voda na bolševický mlýn. Jako stín se znovu začala šířit bolševická propaganda. Polská moc nakonec povolila sjezd Rady BNR v Minsku. Následný rozkol Rady spočíval v tom, že jedna část chtěla spolupracovat s Polskem a druhá byla zásadně proti. První, početnější, se domohla u Poláků zachování vlády, která sídlila v Kovně. Předseda Vacłau Łastouski, z Kovna bojoval za obnovení BNR, měl k tomu plnou podporu eserů. V Bělorusku se mezitím vytvořila Běloruská komunistická organizace a hlavní ideový proud také inklinoval k národnímu komunismu. V červenci 1920 přešla Rudá armáda do protiútoku a Bělorusové opět pocítili tvrdost a nemilosrdnost sovětské moci prostřednictvím represí kárných oddílů. Po tahanicích o jednotlivé části běloruského území, bolševici vyhlásili Sovětskou socialistickou republiku Bělorusko (SSRB). V čele stál A. Červjakov. Vláda BNR však neuznala SSRB a volala po samostatné BNR, neuspěla však ani v Moskvě ani ve Varšavě. V Bělorusku se zrodilo revoluční hnutí, které si kladlo za cíl orientaci země na státy Dohody a neschvalovalo Červjakova ani Łastouského. Lid ze svého středu vybral revolucionáře Bułak-Bałachoviče, který byl prohlášen za velitele běloruského státu. Bolševici z východu současně s Poláky ze západu toto povstání potlačili. Bělorusku chybělo odhodlání, vůdčí osobnosti a hlavně armáda k upevnění a uhájení své nezávislosti.